Vesnice hoří, nocí jdu sám, zkrátím si cestu přes pole lán, obklopen dýmem, na konci sil, ač smysl neznám, jasný mám cíl, vědomí ztrácím a přece bdím, vede mě Ďábel, tam dolů - k svým.
Snad jsem již mrtev, pro tento svět, Satan však sílu vrací mi zpět, konečně vidím pekelný chřtán, do žhavých temnot vřele jsem zván. S tělem již nehmotným přicházím blíž, za mnou se zavírá železná mříž.
Teď sloužím Ďáblu, smrtí a zlem, roznáším zkázu, jsem démonem. V každém stavení černý oltář, na každém obraze je moje tvář. S hrozivým smíchem vracím se sem, příznivci Ďábla padaj na zem. Černá je touha, bledá však krev, kdo není vyholen, sklidí můj hněv. Marně se pachtí, modlí a sní, démonem stát se ne každý smí. Posedlí vztekem vesnici boří, marně vše dělají, marně stoh hoří!
