Problém sebepoznání spočívá podle mého názoru v tom, že člověk, který si sestavuje seznam svých hříchů a předností, si pouze myslí že je takový nebo makový. Ve své pýše si sestavil sebeobraz sebe, kde jsou zřejmé přednosti a omluvitelné nedostatky. Ale pravda je většinou jinde. Kolikrát nám pravdu řekne až přítel nebo partner. A přitom když nám říká pravdu tak my nechápeme o čem vlastně mluví! Podle mých zkušeností nestačí si sestavit zrcadla a pak je zavřít do šuplíku. V mé duši se objevují stále nové a nové nedostatky a klady. Nevím ani kde se tam vzaly, a najednou se vynoří a žádají uvědomění. Sebepoznávaní to je asi trvalý proces. Máte podobné zkušenosti? Co si o tom myslíte?
