ja mam zrejme podobny problem: kdyz mne nekdo pozada o radu a ja si myslim, ze znam odpoved, mam mu odpovedet? kdyz mu odpovim, prozradim na sebe, kde uz jsem ve svem vyvoji byl. kdyz mu neodpovim, nepomuzu. tak co s tim? ja si myslim, ze, jak pise M, "nehazejte perly pred svine". snazim se odpovedet, pokud si myslim, ze toho cloveka k otazce privadi snaha vedet vic a moje odpoved mu muze pomoct. kdyz o tom pochybuju, odpovim jenom to, co je verejne znamo a nemluvim nic o svych osobnich zkusenostech.
v mem chapani je magie velice sebecka veda. pojednava o ceste jednotlivce k Bohu a jeho magicke dovednosti a schopnosti (to, co si valna vetsina lidi - i kdyz s vedomostmi nevalne urovne - pod magovou nejvyssi metou predstavuje) jsou jenom jaksi vedlejsi efekt.
ted tady pisu takove ty ornamenty az jsem zapomnel, co jsem vlastne chtel rict. aha, uz to mam: svymi magickymi schopnostmi se chvali snad jen trouba, ktery v magii hleda lek pro svoji ubolenou zakomplexovanou dusicku.
jak jsem daleko, je jenom moje vec (a vim o ni ja a Buh) a nikoho do toho nic neni. kdyz o magii mluvim, neni to proto, abych se chvalil, nybrz abych se dozvedel vic.
a jeste: nikdy se nesnazim radit systemem "tohle se ma delat takhle a takhle." jak co delas, je jenom Tvoje vec. svou cestu si musi kazdy vybrat sam. muzu Ti ukazat moznou cestu (NE jedinou), jiny Ti ukaze jinou. kterou si vyberes, je na Tobe.
zdravim elurin
P.S. jeste neco: v Panovi prstenu (urcite to znate) jeden z elfu odpovedel: "Rada je silna zbran i pro moudreho."
